Když se dnes dívám na fotky z Portugalska, vypadají skoro idylicky. Slunce, oceán, nové zážitky a život v jiné zemi.
Jenže realita prvních týdnů byla úplně jiná.
Byla jsem sama v cizí zemi. Nerozuměla jsem jazyku. Bála jsem se, že nastoupím do špatného autobusu. A první velké dobrodružství nebylo objevování Lisabonu, ale snaha neztratit se cestou na úřad.
Pak přišel úpal.
Po jednom dni na pláži jsem se probudila s pocitem, že svět není úplně v pořádku. Hučelo mi v uších, bylo mi špatně a já začala přemýšlet, jestli bych neměla navštívit lékaře.
Přesně takhle totiž často vypadá začátek života v zahraničí.
Ne jako reklama.
Ale jako série malých problémů, které musíte vyřešit.
Na fotkách vypadá všechno jednoduše
Když jsem odjížděla do Portugalska, představovala jsem si hlavně dobrodružství. Novou zemi, nové přátele a pocit svobody.
Na sociálních sítích nebo ve vyprávění ostatních často vidíme jen tu hezkou část. Výhledy, pláže, úsměvy a zajímavá místa.
Nikdo ale moc nemluví o tom, jaké to je, když stojíte sami na autobusové zastávce a nejste si jistí, jestli jedete správně. Když nerozumíte tomu, co vám lidé říkají. Když se musíte spolehnout sami na sebe a řešit věci, které byste doma automaticky přenechali někomu jinému.
Pamatuji si, jak jsem stála na autobusové zastávce a přemýšlela, jestli jsem nastoupila správně. Mobilní data tehdy nebyla samozřejmostí a moje portugalština končila u několika základních slov. V tu chvíli jsem si připadala úplně ztracená. Dnes se tomu směju, ale tehdy to byl pro mě malý horor.
A právě tyto zdánlivé maličkosti mě nakonec naučily nejvíc.
Největší překvapení nebylo Portugalsko
Největší překvapení nebyla jiná země.
Byla jsem to já sama.
Zjistila jsem, že zvládnu mnohem víc, než jsem si myslela.
Že i když se bojím, stejně dokážu nastoupit do autobusu, zeptat se na cestu nebo vyřešit problém, který bych doma okamžitě přenechala někomu jinému.
To nejcennější, co jsem si odvezla
Dnes, po letech, si nepamatuji všechny památky.
Pamatuji si ale ten pocit.
Pocit, kdy jsem si poprvé uvědomila:
Možná se bojím. Ale zvládnu to.
A právě to je podle mě to nejcennější, co člověku pobyt v zahraničí může dát.
Nejde jen o cestování nebo zlepšení jazyka.
Jde o zjištění, že si dokážete poradit i v situacích, které by vás dříve vyděsily.
A ten pocit vám zůstane ještě dlouho po návratu domů.
PS: Pokud přemýšlíte o vlastní zkušenosti v zahraničí a nevíte, kde začít, připravila jsem ebook FreeWanderer, ve kterém sdílím své zkušenosti a přehled evropských programů, díky kterým můžete vycestovat i s omezeným rozpočtem.
Co vám nikdo neřekne o odjezdu do zahraničí